Dnešní svobodná společnost se stále častěji obrací na symboly české státnosti a mezi ně zařadila i
bývalého československého prezidenta Eduarda Beneše. Je všeobecně známo, že Beneš byl bojovník za
náš stát během války z exilu, že zaštítil atentát na protektora Heydricha a že vyhnal po válce
německou menšinu z pohraničí. Ale co když to s jeho aurou bylo trošku jinak. A možná jeho slavné
činy nebyly až zase takovým úspěchem.
Mnichovská dohoda mezi Německem, Francií, Velkou Británií a Itálií, uznaná tehdy jako v dnešní době
smlouva o Evropské unii způsobila znechucenou abdikaci prezidenta Beneše a jeho následné opuštění
Československa. Beneš odletěl roku 1938 do Velké Británie a později do USA, kde přednášel na
univerzitě v Chicagu až do vypuknutí druhé světové války tedy do roku 1939. Poté se vrátil, aby se
stal předákem exilové vlády v Londýně, která bojovala proti Němci obsazenému území Československa.
To jsou protřelé fráze učebnic dějepisu, všichni jsme se je učily. Ale málokdo už ví, že před
Mnichovem souhlasil Beneš na některých zahraničních sněmech se vzdáním se některých částí pohraničí
aniž to v ČSR kdokoliv věděl. A co se týče odchodu do exilu, téměř nikdo z tehdejší současné
politické scény ho příliš nedřel. Dokonce samotná armáda připravovala proti němu puč a svůj post v
exilové vládě si musel vybojovat na českém velvyslanci ve Francii, který ovšem naštěstí pro Beneše
padl společně s Francií hned v roce 1939. Zajímavé je, že si Beneš pro své útočiště vyvolil právě
Londýn, když ho nikdo v Anglii příliš nemiloval. Proč? Protože jim prezident sprostě lhal, zamlčel
totiž pravý počet Němců v českém pohraničí.Dr. Eduard Beneš
Eduard Beneš zaštítil ze zahraničního exilu atentát na říšského protektora Reinharda Hendricha a
plně ho podporoval. Ostatně tato akce vzešla víceméně právě z jeho popudu. Dodnes oslavujeme vrahy
Heydricha i Beneše za jejich projev vlastenectví a hrdinství. Jistě se to tak dá říct, ale ty
následky. Za smrt Heydricha nás čekala krutá pomsta – vyvraždění městeček Lidice a Ležáky. Krev
všech nevinných lidí bezesporu lpí na rukou nacistů, ale stejně tak i na rukou Beneše. On měl přece
jako zkušený politik, navíc s nadhledem, který mu exil dovoloval, odhadnout následky celé akce. Ale
přece jeden pozitivní výsledek to mělo – Beneš stoupl v očích zahraničních vlád a dokonce i
samotného Churchila. Možná právě tady začala Velká Británie Beneše brát už trochu vážněji.
Po skončení války roku 1945 a zažehnání nacistického zla, vrhly se vítězné mocnosti do účtování s
poraženým Německem. Československo samozřejmě nezůstalo pozadu a rozpoutal se nenávistný odsun
Němců z pohraničí, na který jsme možná měli právo. Eduard Beneš horlivě podporoval stěhování
sudetských Němců a díval se na osvobozování svojí vlasti se sladkým úsměvem na líci. Nějak ale už
zapomněl, že mu ve Velké Británii radili, aby neodsouval všechny Němce hromadně, neboť jich v zemi
bylo 3,5 miliónů, což nebylo zrovna málo. Inu stalo se a dodnes se mnozí Němci, kteří se možná po
právu cítí být vyhozeni z vlastních domovů, domáhají „svých“ majetků, nad kterými bdí Benešovy
dekrety.
Jako každá mince má svůj rub i líc, tak i politika dr. Eduarda Beneše měla své pro a proti.
Nelze se tedy divit, že z jedné strany slyšíme oslavování Beneše za jeho zásluhy o stát a třeba z
úst pamětníků války zaslechneme, že prezident Beneš byl zrádce a zbaběle utekl, když se jeho země
řítila do okupace a následně i války.Zdroj fotografií: En.wikipedia.org
